Dělám už jen to co mě baví…
Vždy mě nejvíce bavilo tvořit umělecké věci. Má tvorba je odlišná od prací ostatních kovářů. Téměř nikdy nepracuji podle nákresu. Chci být svobodný a už i ten nákres mě omezuje. Často mám při práci pocit, že mi železo samo napovídá, co s ním mám dělat.
Ani jsem nikdy neměl mezi kováři žádný vzor. Víc mě inspirují skláři, sochaři, malíři a jejich tvorba. Nejvíc mě zajímá moderní umění. Tvořím co nejjednodušší díla, často i ze zkorodovaného železa.
V poslední době jsem začal experimentovat s barevnými kovy. Nikoho nekopíruji, když za mnou přijde někdo s obrázkem z internetu, že by chtěl něco vyrobit, tak ho rovnou odmítnu. Nedělá mi radost dělat stejnou věc dvakrát. Už nevyrábím žádné ploty, mříže ani zábradlí, nikdy mě to moc netěšilo, a tak to v poslední době už nedělám vůbec. Vždycky mě to táhlo spíš k umění.
Poprvé jsem kladivem do žhavého železa udeřil ve 24 letech. Od mala jsem musel otci pomáhat v dílně, ale odmítal jsem kovat. Nechtěl jsem tu práci dělat. Jednoho dne se otec velmi rozzlobil a donutil mě nažhavit železo a začít ho kovat. Hned po první ráně jsem byl doslova okouzlen. Zjistil jsem, že kování železa je nádherná práce. Nevím, kdo byl v tu chvíli šťastnější, jestli já nebo on. Ani ne za rok otec zemřel, takže jsem se dál všechno učil sám.
Kovářství jsem nestudoval, neúčastnil se žádného kurzu, ani jsem nepracoval u kováře. Jsem vlastně samouk. Kov mě fascinuje stejně jako sklo, kámen a dřevo. Protože mě ke kovu přivedl můj otec, jsem kovář. Kdyby byl sklář, stal bych se sklářem. Ale kdyby byl zemědělec, utekl bych k nějakému výtvarnému oboru.
Jezdím na kovářská setkání, kde vystavuji. Má díla se prodávají v galeriích.
Práce s kovem mě baví čím dál víc.
